Baví mě každoroční vymýšlení kytarového doprovodu ke koledám. Pro navození té správné atmosféry se podělím o ukázku z Tiché noci (orig. Stille Nacht, anglicky Silent Night), která je snad jednou z nejznámějších koled na světě a byla přeložena do více než tří set jazyků. Věděli jste, že původní německý text této písně vznikl v Rakousku už v roce 1816?
Napsal ho kaplan a básník jménem Joseph Mohr. O dva roky později, před Vánoci 1818, složil k této básni hudbu varhaník Franz Xaver Gruber, aby mohla poprvé zaznít na Štědrý den v Kostele sv. Mikuláše v Oberndorfu u Salzburgu. Potíže s varhanami tehdy učinily právě klasickou kytaru vůbec prvním doprovodným nástrojem této koledy.
Po čase je tu další nahrávka – tentokrát Tři sestry (Три сестры), nebo chcete-li Úvěr času. Jedná se o jednu z mých oblíbených písní Bulata Okudžavy, kterou napsal již v roce 1959. Přeložil ji Jaromír Nohavica a povedlo se mu to úchvatně. Je to jeden z těch textů, u kterých skryté významy, metafory a ty ohromné meziřádky odhalujete třeba i celý život a vždy vám mohou přinést cosi nového, dříve nepoznaného.
Poznal jsem ji mj. díky koncertu Jaromíra Nohavici v ostravském klubu Parník z roku 2004, při němž hrál převážně Vysockého a právě Okudžavu.
Pravdu a lež jsem poznal díky Jaromíru Nohavicovi, který ji nazpíval v roce 1990 na své album V tom roce pitomém. Autorem této písně je Vladimir Vysockij a do češtiny ji přeložil „nejstručněji se vyjadřující český písničkář“ a překladatel Milan Dvořák, který před rokem oslavil 60. narozeniny.
Je to opravdu krásná píseň s tak hlubokým textem, že v něm lze i po letech najít cosi nového. A takových není mnoho…
Píseň Plaváček napsal Karel Kryl v roce 1977 a vyšla u nás na stejnojmenném albu o 6 let později.
Jako mnohé Krylovy písně není ani tato nijak zvlášť veselá. Má jakési neopakovatelné kouzlo, kterým se ke mě připoutala a především v těch neveselých chvílích se skrze mě znovu probouzí k životu.
Kateřina je jedna z těch strarších Krylových písní, napsal ji už v roce 1962.
Text zřejmě nepotřebuje komentář… Je krátký a jednoznačný, a přitom krásně poetický. V tom je velká síla Krylových textů.
Tuto píseň mám rád pro její jedinečnou náladu a provází mě téměř od začátků mého hraní. Vybral si ji také Jaromír Nohavica na koncertě Vzpomínka na Karla Kryla, který se uskutečnil 2. září 1995 na nádvoří hradu Helfštýna. Právě jeho stylizaci jsem převzal.
Od poslední nahrávky uplynulo téměř půl roku, a protože se mi podařilo obnovit funkčnost nahrávací techniky, musel jsem to oslavit písničkou od Jaromíra Nohavici.
Vybral jsem Ukolébavku, která vyšla poprvé na albu Darmoděj v roce 1988. Tato deska byla jeho vůbec první a mnozí vzpomínají, jak jim hrávala v gramofonu.
Objevila se také o 6 let později na albu Tři čuníci, ale moje oblíbená je starší verze, ve které hraje coby doprovod Josef Streichl na foukací harmoniku.
Po delší době přicházím opět se zpívanou nahrávkou. Snad trochu symbolicky je to s blížícím se koncem roku znovu Karel Kryl, který tu byl i na začátku roku v lednu. Tehdy to bylo u příležitosti spuštění těchto stránek.
Píseň „Vánoční“ napsal roku 1970 a objevila se ve stejném roce na jeho třetím albu – Maškary po velmi úspěšných deskách Bratříčku, zavírej vrátka a Rakovina.
Jako mnohé písně Karla Kryla, i tato má v sobě kromě neobyčejné poetiky také velký kus melancholie.
Přijde mi, že v široké veřejnosti je melancholie brána jako cosi špatného, záporného, možná dokonce jako projev slabosti. Nějak nepasuje do té oblíbené kombinace úspěchu, společenské zábavy a veselí.
Já ji tak ale rozhodně neberu. Mimo jiné právě díky melancholii vznikají ty nejkrásnější skladby, písně, obrazy, geniální vynálezy a mnohé další výsledky kvalitní práce s důrazem na detail a vizí dlouhodobého cíle. Mám melancholii rád.
Pro změnu jsem tentokrát nahrál čistě instrumentální píseň. Je to Španělská romance, která, snad pro svoji oblíbenost, již zapomněla na svého původního autora. Její kořeny sahají nejspíše až do 16. století.
Tato krásná skladba má své tajemné kouzlo. Hrají ji lidé po celém světě a s každým interpretem získává novou podobu a nový osobitý projev. Ve zjednodušené verzi se ji často jako jednu z prvních učí žáci kytarových mistrů a provází je pak celý jejich umělecký život. Jak se vyvíjí kytarista, vyvíjí se s ním ruku v ruce i interpretace této písně.
Koukáte dost daleko před sebe? Pozor, ať vám neuteče něco důležitého v okolí...
Žirafa… s krkem metry dlouhým má rozhled, jako málokdo. Se zrakem jako ostříž vidí vše, co se v dáli šustne. Jednou si takhle ráno po 20 minutách zaslouženého spánku přivstala a chtěla vyrazit se svými kamarády na dobrodružnou procházku po savaně. Vyhlédla si na dalekém horizontu za velkou pustinou skupinku zelenajících se akácií a přemluvila ostatní, ať jdou s ní, že tam určitě bude dost jídla pro všechny.
Zebře se to zprvu moc nelíbilo, ale nakonec souhlasila. Pomyslela si: „Žirafa mě přece ještě nikdy nezklamala, tak jí budu věřit. Aspoň si cestou pořádně poklábosíme a zažijeme nějaké to dobrodružství.“ S pštrosem byli nejlepší kamarádi, a tak ani on příliš dlouho neváhal.
Slon ale tak důvěřivý nebyl. Stáří ho zmáhalo a moc dobře už neviděl, a tak se místo dobrodružného výletu přes pustinu rozhodl vyrazit opačným směrem – za prvními stromy, které viděl. I když jich moc nebylo, slon byl spokojený, že má o rychlý oběd postaráno. Nemusel dlouhou cestu hladovět a místo toho pomalu začínal hledat další osamocené baobaby. Pokračování článku…
Jedním z nejčinnějších překladatelů ruských písničkářů je Milan Dvořák. Říká se o něm, že je nejstručněji se vyjadřujícím písničkářem, což činí jeho texty jedinečnými. Jednou z jeho krásných písní je Stará vojenská, původně od Bulata Okudžavy. Poprvé jsem ji slyšel v záznamu z koncertu Básníci live, uspořádaném na počest Bulata Okudžavy v roce 2005, kde zazněla v duetu s Věrou Slunéčkovou.
Jako první ukázku tvorby Vladimira Vysockého jsem vybral píseň On nevrátil se z boje (v originále Он не вернулся из боя). Přeložil ji Jaromír Nohavica v roce 1984 a sám o ní mluvil jako o jedné z nejkrásnějších válečných písní, dá-li se to tak říci. Obdivuhodné mimo jiné je, že Vladimir Vysockij nikdy ve válce nebyl a přesto dokázal napsat tuto více než výstižnou píseň.
Jsem stár, svět již znám, a přec strach jde na mou tvář. Jdu sláb, tak sláb, že se krok co krok ptám: „Kde je cest mých cíl?“ Už je noc. Chlad, tma a led všech vod kryt jest. A já jsem sám a dál jdu přes ten les, kde směr na mou ves jest. Hlad jak vlk mám, tak chléb do úst hned dám, však soust je jen pár. A tak jdu dál a dál do mé vsi.
Přes les jdu teď na most, jenž dost stár jest. List na něj spad a on hned vrz a křáp a má tvář je jen děs. Teď pád byl by pro mne smrt, a tak dím mu: „Drž, jen drž!“ Zřím pak, že psík jde mi vstříc. Šel, šel a já mu řku: „Chod svůj v běh hned změň, neb most dost stár jest a list se na něj snes!“ Zpět jsem sběh. Psy mám rád, tak pár soust jsem mu dal. Pokračování článku…
Tato píseň vyšla již v roce 1996 v albu Divné století a poté, o 10 let později, zazněla i na koncertě v dvojhalí Ostravského Karolina, z jehož záznamu vzniklo album Doma. Na DVD tohoto alba je ke slyšení mj. také komentář J. Novavici, kde vzpomíná, že u zrodu této písně byl onen přechod na basových strunách – A, G a F, a že ráno po složení písně už nevěděl, proč zrovna „kulhavý skřítek Adalbert“.
Staročesky 21 se vyjadřovalo jeden-mezi-dcietma = jeden mezi desítkami. Zkráceně -mezi-cietma, mez(d)cietma, me(z)cítma. Duálová koncovka a svědčí o tom, že desítky jsou dvě.
Také je to polovina univerzální odpovědi na všechno.
Máte-li připojení od UPC, doporučuju prohlédnout nové tarify a případně si napsat o změnu (stačí přes kontaktní form.) http://t.co/9PHykBX8před 1 týdnem
Baví mě každoroční vymýšlení kytarového doprovodu ke koledám. Pro navození té správné atmosféry se podělím o ukázku z Tiché noci (orig. Stille Nacht, anglicky Silent Night), která je snad jednou z nejznámějších koled na světě a byla přeložena do více než tří set jazyků. Věděli jste, že původní německý text této písně vznikl v Rakousku už v roce 1816?
Poslední komentáře