Koukáte dost daleko před sebe? Pozor, ať vám neuteče něco důležitého v okolí...

Žirafa… s krkem metry dlouhým má rozhled, jako málokdo. Se zrakem jako ostříž vidí vše, co se v dáli šustne. Jednou si takhle ráno po 20 minutách zaslouženého spánku přivstala a chtěla vyrazit se svými kamarády na dobrodružnou procházku po savaně. Vyhlédla si na dalekém horizontu za velkou pustinou skupinku zelenajících se akácií a přemluvila ostatní, ať jdou s ní, že tam určitě bude dost jídla pro všechny.

Zebře se to zprvu moc nelíbilo, ale nakonec souhlasila. Pomyslela si: „Žirafa mě přece ještě nikdy nezklamala, tak jí budu věřit. Aspoň si cestou pořádně poklábosíme a zažijeme nějaké to dobrodružství.“ S pštrosem byli nejlepší kamarádi, a tak ani on příliš dlouho neváhal.

Slon ale tak důvěřivý nebyl. Stáří ho zmáhalo a moc dobře už neviděl, a tak se místo dobrodružného výletu přes pustinu rozhodl vyrazit opačným směrem – za prvními stromy, které viděl. I když jich moc nebylo, slon byl spokojený, že má o rychlý oběd postaráno. Nemusel dlouhou cestu hladovět a místo toho pomalu začínal hledat další osamocené baobaby.

Nebyl sám… nosorožec nikdy dobře neviděl, a tak spásal každý trs trávy, na který narazil. Oba jen odpočívali a nechali se vískat, občas si poslechli nějaký ten tweet okolního ptactva a nikam se nehnali. Moc se nenajedli, ale stačilo jim to.

Mezitím se dlouhokrká, dvounohý a pruhovaná pomalu ale jistě blížili k vysněnému ostrůvku stromů a zeleně. Cestou potkali hodně šelem, ale nebáli se. Žirafa by se silnýma nohama ubránila, zebra na ni také spoléhala a pštros byl připravený kdykoli utéct rychlostí blesku.

Celou cestu se kochali nádhernou okolní přírodou a cítili silněji než kdy jindy, že jsou sami její součástí. Zebra se neustále na něco vyptávala a vyprávěla klepy ze svého stáda. Pštros byl na takové výpravě vůbec poprvé, a tak nadšeně pobíhal od jednoho keře k druhému a pečlivě zkoumal každou větvičku. Žirafa rozvážně a zodpovědně kráčela a krok co krok hleděla v dáli, jestli jdou stále správným směrem a jestli tam nečíhají hladové šelmy. Jen výjimečně se ohlédla na své dva kamarády, jestli jsou v pořádku a prohodila s nimi pár slov.

Po několika hodinách vyčerpávající chůze se konečně přiblížili k vyhlédnuté oáze. Žirafa se svým zrakem nemýlila. Celí vyhladovělí se pustili do jídla. Dokonce natrhali nějaké zásoby na cestu zpátky a pár vzorků pro kamarády, kteří zůstali doma. Zebra zas tak velký hlad neměla… přece jen byla zvyklá na nekonečná putování se stádem, kde často hladoví ještě mnohem víc. Její tvář však byla blaženější než úsměv hltající žirafy a pštrose. Nejdůležitější pro ni totiž byla samotná cesta. Objevovat spoustu nových věcí, získávat cenné zkušenosti a znovu si dokázat, že nad sebou nenechá zvítězit strach z nebezpečí.

Je dobré umět se zastavit a odpočívat... vychutnat si kouzlo okamžiku.

S rudým západem slunce v pozadí se po dlouhém namáhavém dni vraceli domů. Zebra se jen natáhla k žirafě: „Díky za překrásnej výlet… doufala jsem, že si víc popovídáme, ale pštros vypadá opravdu nadšeně. Ještě jednou díky, že jsi nás vzala s sebou.“

Zanedlouho se všichni znovu setkali na všem dobře známé pláni u jezera. Žirafa, zebra a pštros nadšeně vyprávěli, co všechno cestou zažili a jak se pak za odměnu do syta najedli.

Nosorožec na to povídá: „Ještě, že jsem nevyrazil s váma. Bolí mě nohy, jen jak vás posloucham…“

„Muselo to být hrozně nebezpečné! I tady doma se musím každou chvíli ohlížet, jestli se neblíží nějaká skupinka lvů. Kdyby nám tu tak udělali nějakou rezervaci… Starali by se o nás a bylo by tu bezpečno.“ povídá slon.

„Blázníš?!“ nevěří žirafa svým uším. „Jen to ne! Umřela bych tu nudou. Na všechna dobrodružství bych se mohla akorát tak z dálky dívat. A hlavně, tam venku je tolik jidla, kolik by se nevešlo ani do tý největší rezervace na světě! Musíte jít příště s náma!“

„Nemysli si, nám tady bylo taky dobře. Krásně jsme si odpočinuli, ptáci nás vískali… mmm… a přitom vyprávěli úžasný novinky ze světa. S jídlem jsme taky vystačili, i když pravda – ještě bych si něco dal.“

Dohadovali se ještě dlouho do noci, co by bylo, kdyby bylo, a jak by se jim asi žilo. A každý už si v duchu rozmýšlel, co asi podnikne zítra…

Ač všichni jedí býlí a spásají stejnou savanu, každý žije jinak. Nikdo hůř, nikdo lépe. Všichni spolu.

(Při psaní tohoto příběhu nebylo zraněno žádné zvíře. Podobnost se skutečnými postavami není náhodná.)

Letní bouře – ilustrační foto

Na nebesích šedá mračna,
napjatě mlčí temná zem,
blahem zahřmí první dotek,
hluboce dýchá s živým snem.

Kapka náhle padá s nebes,
vyprahlá půda štěstím chvěje se,
déšť je ruka, jež ji laská,
nový život zemi přinese.

Zvolna velká bouře utichá,
oblaka rozplývají se v blankytu,
svit slunce se duhou dere,
barvy září v ranním křtu.

K této básni mě inspirovala první srpnová bouře. V takovém silném a mnohdy i hrozivém hřmění a blýskání lze spatřit také milostnou hru země a nebes a ohromnou živoucí a pročišťující moc vody. A právě toto jsem se v ní snažil zachytit.

Toto je pouze ilustrativní psík.

Jsem stár, svět již znám, a přec strach jde na mou tvář. Jdu sláb, tak sláb, že se krok co krok ptám: „Kde je cest mých cíl?“ Už je noc. Chlad, tma a led všech vod kryt jest. A já jsem sám a dál jdu přes ten les, kde směr na mou ves jest. Hlad jak vlk mám, tak chléb do úst hned dám, však soust je jen pár. A tak jdu dál a dál do mé vsi.

Přes les jdu teď na most, jenž dost stár jest. List na něj spad a on hned vrz a křáp a má tvář je jen děs. Teď pád byl by pro mne smrt, a tak dím mu: „Drž, jen drž!“ Zřím pak, že psík jde mi vstříc. Šel, šel a já mu řku: „Chod svůj v běh hned změň, neb most dost stár jest a list se na něj snes!“ Zpět jsem sběh. Psy mám rád, tak pár soust jsem mu dal.On, žrout, hned je sněd a pak on sám jal se vést. Most již spad. Psík přes tok šel, neb led ho kryl. Živ a zdráv, však bez sil, šel jsem se psem dál ke své vsi. Už jen krok krát sto a jsme tam. Psík myš zřel a hned: „Čich, čich,“ kol ní. Já mu dím: „Jen nech ji být, už tam jsme!“ Tak šel dál, hlád, se mnou do mé vsi.

A jsme tu! Má choť bdí, byť ves spí. Ptá se: „S kým to jdeš?“ Já řku: „To je psík, chrt, jenž mně směr vsi dal.“ Psík na to: „Haf, haf!“, buřt hned sněd, pak si leh. Krb nás hřál a já, tak rád, i má choť šli jsme spát.

(Krátká povídka z jednoslabičných slov z dob střední školy.)