Na nebesích šedá mračna,
napjatě mlčí temná zem,
blahem zahřmí první dotek,
hluboce dýchá s živým snem.

Kapka náhle padá s nebes,
vyprahlá půda štěstím chvěje se,
déšť je ruka, jež ji laská,
nový život zemi přinese.

Zvolna velká bouře utichá,
oblaka rozplývají se v blankytu,
svit slunce se duhou dere,
barvy září v ranním křtu.

K této básni mě inspirovala první srpnová bouře. V takovém silném a mnohdy i hrozivém hřmění a blýskání lze spatřit také milostnou hru země a nebes a ohromnou živoucí a pročišťující moc vody. A právě toto jsem se v ní snažil zachytit.