„Jediným štěstím v tomto vesmíru je padat z okna.“

Velmi zvláštní, nenápadně hororové sci-fi s ekologickou agitkou v poslední třetině. Poměrně dlouho je film vcelku nevinný, ale neustále prkenně depresivní výrazy hlavních dětských herců davají brzy tušit, že to nebude jen tak ledajaké rodinné dobrodružství. Po drobnějších náznacích se v houstnoucí atmosféře objeví např. poměrně detailní pohled na mrtvolu v rozkladu, mrtvé ptáky a bůhvíproč i prostřih na řvoucí povalenou kozu, kterou kdosi mlátí palicí do hlavy. Bohužel se v podivných dialozích postupně rozpadá i příběh a návaznost scén. Beznadějný stav na planetě Lurida se vyřeší sám během pár dní, a tak nakonec nezbyde o moc víc než ten podivný ekologický apel. „Čo ti šibe?! … Vstávaj, dážď už nezabíja! … Nás neľutujte, my sme tu už zbytoční. … Chalani!“

Hlavní hrdinku velmi sympaticky ztvárnila Anna Kárníková ve svém prvním a zřejmě posledním filmovém vystoupení. K poměrně ojedinělé herecké roli svolil i Petr Hapka, který rovnou složil i tradičně výtečnou hudbu. Ta spolu s tajemnou knihou, ztracenou dívkou a mystickou bránou času utvořily zdařilý atmosferický mix podpořený životními příběhy obou hlavních postav. Tuto silnou osudovou linku nicméně trochu rušily zbytečné křečovité snahy o humor. „-Zabloudil, naboural se, ale stihnul to. -Víš, hrozně si přeju, aby ve vesmíru existoval život. Je to pro mě důležitý. … Na tom válečku je stejnej erb jako v rozvalinách!“