Hlavní hrdinku velmi sympaticky ztvárnila Anna Kárníková ve svém prvním a zřejmě posledním filmovém vystoupení. K poměrně ojedinělé herecké roli svolil i Petr Hapka, který rovnou složil i tradičně výtečnou hudbu. Ta spolu s tajemnou knihou, ztracenou dívkou a mystickou bránou času utvořily zdařilý atmosferický mix podpořený životními příběhy obou hlavních postav. Tuto silnou osudovou linku nicméně trochu rušily zbytečné křečovité snahy o humor. „-Zabloudil, naboural se, ale stihnul to. -Víš, hrozně si přeju, aby ve vesmíru existoval život. Je to pro mě důležitý. … Na tom válečku je stejnej erb jako v rozvalinách!“

Blíže neurčená budoucnost, kdy je na Zemi lidí 15 miliard a snaží se osídlit planetu v jiném hvězdném systému. Nejdřív si vytrvale stěžují, že se tam nedaří ničemu živému, aby se o pár chvil později procházeli v lese. Pak se snaží navázat kontakt s místní civilizací, ale po pár dnech to vzdají a odletí. Konec působí, jako by došel čas a peníze, tak příběh uťali banálním prázdným videohovorem, z něhož nic nevyplyne. „Jakobe, je přece víc než logické, že se Pelikán mohl srazit s meteoritem! … Kdybych měla tvůj plnovous, Jakobe, měla bych určitě jiný světový názor. … Nevím, kdo první objevil vodu, ale rozhodně to nebyly ryby. … -To je jídlo. -Jídlo je vidět? … Cvrček u krbu, hloupost. … Fenomenálně! Vždycky jsem chtěl vědět, proč jsou dlouhé vlasy na tvářích? … Dnes jsem to pochopil v jezeře. … Předpokládám, že jsou to obrovské nadorganismy. … Mohla bys mluvit o něco záživněji?! … Roztrhnu se napůl. Chci se roztrhnout! … Proč jste to udělala?! Jste hysterka nebo co?!“

Prazvláštní televizní komorní postapo, kde na povrchu žijí kanibalové vrhající hvězdice, a tak nezbývá než se uchýlit do podzemí, aby se z něj do konce filmu zase snažili dostat. Vysněným cílem je rozpadající se billboard s reklamou na Big Mack (sic!). Nelze upřít slušně vystavěné postavy a chemii mezi nimi, místy i sympatický nadhled a výstřední mluvu. Příjemným oživením byla také bizarně sprostá Kristie (milá vzpomínka na Bylo nás pět) a její neobvyklá kočka. Smysl a logiku byste však v příběhu hledali marně nehledě na to, že nejméně u poloviny scén hrála podivně nepasující hudba.  „Skálo skal, ty svině třetihorní! … -Co se tu stalo? -Nic důležitýho. Akorát nás málem všechny zabili a sežrali. … -Co je Vám? -Umírám, ty kreténe! … Odpusť nám naši blbost. … Starej, jestli mi umřeš, tak tě zabiju! … Předveď se, ty krávo jedna virtuální! … Vypadnout můžeme třeba hned, akorát že nevíme kudy.“