Posunout na článek


Není každý rok posvícení

Středa, 27. května 2020    Ze života...

Končil se rok 2018 a jako obvykle jsem se těšil, až si přes Vánoce odpočinu. Inu, odpočíval jsem, jak se dalo, ale energie a elánu se mi ani po přelomu roku nedostávalo. Leden jsem míval pracovně vždycky slabší, tak už jsem byl zvyklý z minulých let. Jenže pak přišel únor a situace se nijak citelně nelepšila. V březnu už jsem byl značně nejistý, protože jsem od začátku roku nevystavil ani jednu fakturu a zásoby se tenčily.

Bylo to z několika příčin. Odpadl mi jeden dlouholetý stabilní zdroj zakázek. Dále se na neučito odložil plánovaný projekt, na který jsem měl vyhrazený čas. Pak jsem se na dlouho zasekl s jednou prací, která mi jaksi samovolně nechtěně přistála na virtuálním stole a očekávalo se, že si s ní nějak poradím. Byla nezábavná, zato špatně placená, dlouho se táhla a nesla s sebou řadu nepříjemností. Zároveň jsem byl ve skluzu se dvěma dlouhodobými pracemi, s kterými jsem ale přes veškerou snahu nebyl schopný pokročit, protože mě v tu chvíli tlačily jiné priority a na více mi už nezbývaly síly. A na pozadí všeho dlouhodobá únava, nevyspalost a nespokojenost.

Bylo jasné, že mám problém. Dlouhé měsíce jsem si říkal, že je to jen blbá shoda okolností a že až tohle a tamto dodělám, tak to přejde a bude zase všechno jako dřív. Až to dodělám… Dodělám to do konce týdne? Rozhodně, už prostě musím! Sedím u toho dlouho do noci, několikátý den. Vůbec to nejde. Věci, které jsem dřív řešil jako by nic, jsou najednou nepřekonatelný problém. Usínám únavou…

Probouzím se, je pondělí a zase to není hotové. Pokolikáté už? Přestávám počítat. Na více frontách opakovaně překračuju přislíbený termín. Ztrácím důvěru okolí a vlastně ani já už si nemůžu pořádně věřit, když nejsem schopný odhadnout svoje schopnosti.

Syndrom vyhoření, plno otázek a pochyb

Co se stalo? Ujel mi technologický vlak a už svoji práci nejsem schopný odvádět? Nebo snad už neumím tolik přemýšlet a soustředit se? Může za to věk? A má to, co dělám, vůbec ještě smysl, když tím nejsem pro společnost užitečný? Spousta pochyb, plno otázek a žádné jasné odpovědi. Je to spirála marnosti, která nemá konce. I když si uděláte vyloženě volno, nejste schopní si pod tíhou řetězce selhání a týdny či měsíce prošvihnutých termínů odpočinout. Zároveň nemáte, co říct lidem v okolí, protože zkrátka sami nevíte.

Ke konci léta jsem začal docela vážně uvažovat, jak dál. Zadal jsem na Google výraz „syndrom vyhoření“, který jsem sice znal, ale neměl jsem přesné povědomí o všech jeho projevech. Tušil jsem, že něčím podobným zřejmě procházím, a v skrytu duše doufal, že někde dohledám osvědčenou cestu, jak se z něj vyhrabat. Recept jsem nenašel, ale další zkoumání mi aspoň potvrdilo, že z toho stavu se jen tak pasivně nedostanu, ale budu muset leccos přehodnotit a změnit, a až potom vysvitne naděje, že se začne po dlouhé době vše obracet k lepšímu.

Jedna z mých úvah vedla směrem, že když už nejsem schopný dělat pořádně webdesign, půjdu holt dělat něco úplně jiného. Nějakou dobu jsem tedy i přemýšlel o změně profese, aspoň tedy na částečný úvazek. Nic rozumného jsem ale neobjevil.

Začal jsem pátrat a přemýšlet, co přesně mě na mé práci baví, co dělat chci a co bych naopak nejraději vůbec nedělal. Co mi aktuálně nejvíc chybí. Jaké věci, které jsem dřív dělal, už nedělám a proč. Kolik práce reálně potřebuji k přežití a do jaké míry ji mohu omezit, aby mě mohla místo otravování zase naplňovat, a abych mohl zbývající čas věnovat jiným pro mě důležitým věcem, které jsem zanedbával.

Tyto úvahy a zjišťování trvaly dlouhé měsíce plné prázdnoty a nejistoty. A bohužel, jakkoli se mi to příčí, nechal jsem některé zakázky takříkajíc vyhnít. Nebyl jsem v té situaci ničeho jiného schopný. (Nejsem na to pyšný a kdyby to snad někdo z dotčených četl, vězte, že je mi to líto a omlouvám se.)

Pomalu přišel další přelom roku. Postupně jsem pocítil úlevu, že mě práce i po velkém osekání aspoň zhruba uživí. Prozatím jsem si zavedl pravidlo, že chci přijímat jen takové zakázky, které mě zaujmou, vidím v nich smysl, tzn. budu schopný jim věnovat něco navíc bez ohledu na peníze, a u kterých nebude hrozit, že se budou táhnout nekontrolovaně dlouho a zbytečně mě zatěžovat. Zároveň se mi podařilo práci trochu zpestřit a dostal jsem se například i k základnímu střihu videa, při kterém jsem zúročil i předchozí zkušenosti s úpravou zvuku.

Povedlo se mi i pohnout s věcmi mimo práci, které jsem dlouhodobě odkládal nebo zanedbával. Například jsem po roce a něco nazpíval písničku, jejíž autorka mi kdysi poslala text a hudbu s prosbou o vokály. Vyčistil jsem důkladně akvárko a začal se víc starat o rostliny a o okolí obecně. Nebo i takové maličkosti, jako že jsem postupně snížil počet trvale otevřených záložek v prohlížeči z 300 zhruba na polovinu (ne prostým zavřením, ale vyřešením důvodů, proč jsem si je kdysi otevřel). Byla to zkrátka celá řada zdánlivých drobností, které ale dohromady tvořily podstatné obohacení života. A nebýt toho, pravděpodobně by nikdy ani nevznikl tento text.

Zpětným pohledem

Tohle ohlédnutí jsem chtěl napsat už na začátku roku, ale nakonec jsem ho odkládal několik měsíců, naštěstí už o poznání pozitivnějších.

Syndrom vyhoření a jeho obdoby jsou složitou problematikou. Znal jsem ho z vyprávění několika lidí, věděl jsem, že si na něj musím dávat pozor, ale když se plíživě vkrádá do vašeho života, je to něco jiného. Těžko ho včas rozeznat, zvlášť když je to poprvé. Mám podezření, že se na něj nedá dostatečně připravit.

Sám jsem loni až asi po půl roce přijal fakt, že mám problém, který jen tak neodezní, a musím ho řešit. Nikdo jiný to za vás neodhalí a nerozhodne. Paradoxně se ukázalo, že je potřeba si cestu z vyhoření odpracovat, akorát na úplně jiné frontě. Obnovný proces stojí mnoho úsilí, zjišťování, přemýšlení, zkoušení a sebepoznávání. Také znamená přijmout svá selhání a smířit se s nimi.

Za rok 2019 jsem měl jen 40 % příjmů roku 2018. Kromě poměrně drsného finančního propadu mě vyhoření stálo i pár dlouhodobých obchodních vztahů a částečně také relativně dobrou pověst. Na podzim jsem dokonce uvažoval o změně oboru.

Přineslo vyhoření i něco dobrého? Ve výsledku jsem teď (aspoň zatím) celkově mnohem spokojenější než loni a snad i než dříve. Znovu jsem začal věnovat čas věcem, které jsou pro mě důležité, na něž mi dřív už nezbýval čas nebo síly. Víc si vážím toho, čeho se mi nedostávalo a co jsem mnohdy i přehlížel, na co jsem zapomínal. Cítím, že víc vědomě žiju a pracuju převážně s radostí.

.


.

#dodatek Vzpomínka na Báru

Před polovinou srpna 2019 přišla strašná zpráva, kterou nemohu nezmínit. Dost mě to zasáhlo. Měl jsem to štěstí se s Bárou Rektorovou jednou potkat, když kdysi plánovala změny na svém webu Sushiqueen. Následně jsme si postupem let mnohokrát volali a vyměnili si nespočet mailů. Vždy z ní byla cítit neobyčejná srdečnost, přirozenost a otevřenost. Na nic si nehrála a vždycky nějak dokázala vystihnout pravou podstatu věci a soustředit se na to důležité.

Na jaře 2019 mi volala s prosbou, jestli bych neuměl obnovit její blog Nedokonala.cz, že po vzoru jeho názvu zapomněla zaplatit hosting, který později propadl, a poskytovatel tak už ani nemá zálohu.

Naštěstí se ukázalo, že je zaindexovaný ve web archivu, a tak se s trochou snahy povedlo ho znovu vytvořit a články překopírovat. Ani po rozhovoru v Deníku N jsem si vůbec nepřipouštěl, že by to po novém nálezu možná nemuselo dopadnout dobře. Stihla napsat ještě poslední nedokonale dokonalý článek:

Když jsem pročítala po letech své milované články, říkala jsem si, že už proto má smysl, vykašlat se na perfekcionismus a tvořit. Cokoliv, jakkoliv nedokonalého, ať je to článek na blog, do časopisu, prodejní text nebo dopis klientovi, nebo první tah štětcem na budoucím obrazu, první verš, první šev na šatech, prostě cokoliv. A nejdůležitější je po tom prvním tahu udělat ten druhý a třetí atd. Je to těžký, ale stojí to za to <3

(Shodou okolností je to teď právě rok a už končila předplacená doména, tak jsem ji rovnou o několik let prodloužil.)


A když už se takto nedokonale ohlížím, tichou vzpomínku věnuji i oběma mým posledním prarodičům, kteří v uplynulém roce a půl odešli.



Komentáře



Jedenmecítma šlépějí

Všechny články





Celý svět se snaží dosáhnout rovnováhy a vše k ní chtě nechtě směřuje.

— Josef Štěpánek