Posunout na článek


Co řeknete, změní váš svět

Neděle, 6. prosince 2015    Mám rád, Vzdělávání, Ze života...

Marshall Rosenberg: Co řeknete, změní váš svět (Portál, 2015)Na českém trhu se objevila další kniha Marshalla Rosenberga, autora nenásilné komunikace, již jsem představoval v jednom z předchozích článků.

Jedná se o překlad originálu Speak Peace in a World of Conflict z roku 2005 a nese název Co řeknete, změní váš svět.

Hned v úvodu mohu říct, že tato kniha rozhodně stojí za přečtení. Je to navždy aktuální téma a s trochou snahy může nenásilná komunikace opravdu zásadně změnit váš svět a následně i svět lidí ve vašem okolí. Kdybyste snad byli na pochybách, jestli se vám kniha bude dobře číst, proložil jsem stručnou recenzi několika úryvky, které mě při čtení nejvíc zaujaly.

Skvělé je, že pomalu každé dílčí téma je doplněno konkrétním příběhem nebo vzpomínkou, a hned tak vidíte, jak to může fungovat v praxi.


Jako dítě jsem si opakovaně kladl otázku: Co to do lidí vjede, že začnou chtít ubližovat druhým kvůli jejich jménu, náboženství, původu nebo barvě kůže?


Po úvodním představení nenásilné komunikace Rosenberg přistupuje k základním předpokladům, které jsou k mírovému dorozumívání potřeba. Prvním z nich je umění pozorovat. Na příkladu ukazuje, jak těžké je popsat dění, aniž bychom někoho hodnotili či posuzovali, a připomíná, že podle indického filosofa Krišnamurtího je schopnost pozorovat bez hodnocení nejvyšší formou lidské inteligence.


Kdysi jsem pracoval v jedné vesnici v Palestině a v závěru shromáždění mi jeden mladý muž řekl: „Marshalle, vaše školení se mi opravdu líbilo, ale vlastně to není nic nového. Nemyslím to jako kritiku, ale ve skutečnosti je to jenom aplikovaný islám.“ Mladík si všiml, že se usmívám, a zeptal se: „Proč se usmíváte?“ Řekl jsem: „Včera, jsem byl v Jeruzalémě a jeden ortodoxní rabín mi řekl, že je to aplikovaný judaismus. A vedoucí našeho programu na Srí Lance je jezuitský kněz a ten si myslí, že je to křesťanství.“


Navazuje kapitolou o pocitech a potřebách. Když chceme lidem sdělit, co se v nás odehrává, když dělají to, co dělají, potřebujeme k tomu gramotnost potřebpocitovou gramotnost. Gramotnost kvůli tomu, že spousta lidí v rovině potřeb vůbec není zvyklá uvažovat. Je tedy často potřeba si nejdřív ujasnit, co to potřeba vůbec je a jak o ní lze mluvit.


Naučili jsme se o sobě vzájemně uvažovat v moralistických soudech. Ve svém vědomí máme výrazy jako správný, špatný, dobrý, zlý, sobecký, nesobecký, teroristé, bojovníci za svobodu. S těmito soudy je spojena představa spravedlnosti založená na tom, co si „zasloužíme“. Pokud děláte zlé věci, zasloužíte si trest. Děláte-li dobré věci, zasloužíte si odměnu. Takovému vědomí a falešné výchově jsme bohužel vystaveni velmi dlouho. Domnívám se, že právě to je jádrem veškerého násilí na této planetě.


Do řečí o pocitech zase lidé běžně míchají všelijaká hodnocení a soudy sebe samých nebo druhých lidí a nemluví tak o skutečných pocitech, přestože toho slova užívají. Někdy dlouho trvá, než si člověk uvědomí, jak se cítí, a naučí se to průběžně vnímat.


Mladík se upřímně snažil pojmenovat své pocity, ale nakonec řekl: „No, vlastně z toho nemám žádný pocit.“
„Doufám, že to není pravda, “ odpověděl jsem.
„Proč?“
„Protože to už byste byl mrtvý.“
Pocity máme neustále. Problém je v tom, že jsme nebyli vychováni tak, abychom si je uvědomovali.


Následuje neméně důležitá kapitola o žádostech. Chceme-li něco dostat, musíme o to obvykle nejdřív požádat. Je však velký rozdíl mezi žádostípožadavkem. Nenásilná komunikace učí žádat pozitivně, tedy říkat druhým, co chceme, nikoli co nechceme nebo co by měli přestat dělat. Snahou je umožnit takové vztahy, v nichž si lidé vzájemně pomáhají, protože pro sebe mají pochopení a záleží jim na sobě. Tedy ne ze strachu před trestem, ne v očekávání odměny, ale kvůli přirozené radosti, že přispívají k blahu druhých.

Když něco žádáme nebo o něco prosíme, je důležité mluvit o konkrétní činnosti a postarat se, aby to nebylo vnímáno jako požadavek. Rozdíl mezi žádostí a požadavkem poznáme mimo jiné podle toho, jak se zachováme k lidem, když nám nevyhoví. Váš protějšek potřebuje vědět, že může projevit nesouhlas a že mu budete rozumět. Cílem je navázat s ním vztah a dosáhnout vzájemného porozumění.

Je snadné zapomenout na věci, o nichž si myslíte, že vám byly uloženy a jsou vyžadovány. Když naopak něco děláte z vlastní vůle a iniciativy, je situace docela jiná.


Jedna matka mi například řekla: „Marshalle, … ale co děti? Dítě se přece nejprve musí naučit, co musí dělat, co by mělo dělat.“ Tato matka s dobrými úmysly pracovala s dvěma pojmy, které považuji za nejzhoubnější: musetmělo by se.


Děláme-li věci, které nevychází od nás samotných, vycházíme-li z nějakého kulturně získaného vzorce a vykonáváme nějakou práci jen proto, že bychom měli nebo musíme, abychom získali odměnu a splnili povinnost nebo abychom se vyhnuli hanbě a vině, potom na to doplatí všichni zúčastnění.

Následuje část, která se vyloženě zaměřuje na použití nenásilné komunikace v každodenním životě, přestože příběhů do této chvíle zazněla již celá řada.


Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak komunikovat s lidmi, je dát jim najevo, že se o jejich potřeby zajímáme stejně jako o svoje. Moc s lidmi získáme tehdy, když si sdělujeme, co nám vyhovuje a co ne. Otevřeně, upřímně a bez kritiky. Lidé se o naše blaho zajímají mnohem více, když se s nimi rozdělíme o moc, než když jim řekneme, co dělají špatně.


Rosenberg zdůrazňuje, že vždycky máme na vybranou a nikdy neděláme nic, pro co jsme se nerozhodli. Vybíráme si takové chování, které naplňuje naši potřebu. V umění nenásilné komunikace je velice důležité uvědomit si, že v každém okamžiku máme na výběr, že se vždy rozhodujeme, co budeme dělat, a neděláme nic, co jsme si nevybrali. A každá taková volba či rozhodnutí slouží nějaké potřebě.

Mimochodem také připomíná, že mnoho lidí, které označujeme za duševně nemocné, se naučili myslet a komunikovat způsobem, jenž jim působí značné psychické nepohodlí. Neznamená to, že jsou nemocní, ale že se naučili myslet a mluvit způsobem, který jim dělá ze života utrpení.


Jakmile se obě strany přenesou přes představu nepřítele a uvědomí si potřeby toho druhého, začne být druhá část vyjednávání – hledání strategií, jak uspokojit potřeby všech zúčastněných – mnohem jednodušší. Nejtěžší je zbavit se představy nepřítele. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že není možné mít prospěch na úkor někoho jiného.


Ve třetí části dostává prostor téma sociální změny díky nenásilné komunikaci. Je zde mnoho příkladů z veřejných institucí i z podnikatelské sféry.


„Venku, za představami o konání dobra a zla, je pole. Tam se setkáme.“
-Rúmí


Podkapitola se věnuje problematice, jak si poradit s konfliktem a střetem názorů. Rosenberg na vlastním příkladu vypraví, jak měl před jednou důležitou schůzí velkou potíž v protistraně nevidět nepřítele, ale člověka a za ním i jeho potřeby. Nakonec se však dokázal povznést nad urážky a ponižování a díky nenásilné komunikaci dosáhl svého.


Musíme se soustředit na krásu toho, o co nám jde, a ne na domnělou ošklivost zlých hochů, které jsme se rozhodli přemoci.


Poslední kapitola před závěrečným shrnutím se týká vděčnosti. Pokud umíme jistým způsobem vyjádřit a přijmout vděčnost, dává nám to nesmírnou energii, s níž můžeme usilovat o změny.


… Protože se to odehrávalo ve Švýcarsku, nechali ho domluvit a teprve potom spustili. A to je důvod, proč v některých ohledech raději pracuji na Středním východě. Všichni tam mluví současně, takže neproduktivní diskuse je o polovinu kratší.


Říci někomu, že odvedl dobrou práci a že je schopný člověk, to je podle Rosenberga další z moralizujících soudů. Jestliže používáme hodnotící slova pro chválu a poklony, je to stejná forma jazyka, jako když někomu říkáme, že je nepříjemný, hloupý nebo sobecký. Jakmile manažeři nebo učitelé slyší, aby neponižovali lidi tím, že je chválí nebo jim skládají poklony, jsou pohoršení. Učili je totiž, že mají zaměstnance a studenty denně chválit, protože tím podpoří jejich výkonnost. Vydrží to ale jen velmi krátce, a to do chvíle, než vycítí manipulaci a poznají, že vděčnost není opravdová a nejde od srdce.

V nenásilné komunikaci se nesnažíme druhého člověka odměnit. Chceme, aby se dověděl, že svým činem obohatil náš život. A chceme-li toto někomu sdělit, je třeba vyjádřit tři věci:

  1. kterým činem nám druhý člověk obohatil život,
  2. jaký z toho máme pocit a co cítíme v souvislosti s tím, co udělal,
  3. jaké naše potřeby svým jednáním naplnil.

Po celkovém shrnutí ještě v závěru knihy najdete užitečný přehled, jak ve zkratce na nenásilnou komunikaci a jaké existují základní pocity a potřeby.

Pocity, potřeby, žádosti, nenásilná komunikace


Co řeknete, změní váš svět je krátká, avšak ohromně obsažná a cenná kniha, která bude vždy aktuální a může značně ovlivnit váš každodenní život. Rozhodně doporučuji.


Děkuji nakladatelství Portál za poskytnutí recenzního výtisku.



Komentáře



Jedenmecítma šlépějí

Všechny články