V Praze žije přes 3500 bezdomovců.

S lidmi bez domova se v Praze člověk setkává každý den. Někteří jimi pohrdají, jiní jim ochotně věnují pár drobných (lhostejno, za co je utratí). Nicméně jen málokdy se setkají se sympatiemi.

Všiml jsem si, že velmi mnoho sporů a antipatií má v životě na svědomí pouhé neporozumění, nevědomost či neznalost.

Přijde mi, že i v tomto případě nese určitý podíl odporu k bezdomovcům jisté nepochopení. Nepochopení a neznalost jejich životních příběhů. Jaksi nemáte, ke komu z okolí byste si je připodobnili. Pokud žijete v běžné společnosti, máte rodinu, přátele a práci, jen těžko si dokážete představit, jak vůbec může k takovému stavu dojít.

Jako by to ani nebylo možné. V podvědomí mnohých lidí zaznívá: „Bezdomovec zkrátka musí být člověk, který si tuto cestu sám vybere. Den co den jen žebrá a pije. A je spokojený.“

Jistě, je mnoho takových, kteří již ztratili naději a bez cíle přežívají ze dne na den. Takoví se často ohánějí tím, že jen takto jsou doopravdy svobodní a nemusí se podřizovat žádnému řádu či autoritám. Ve skutečnosti však nejsou o nic svobodnější, a mají v důsledku jen méně možností kvůli nedostatku financí a absenci jakéhokoliv zázemí.

Jsou mezi nimi i zloději, alkoholici či drogově závislí. Ti se však nejspíš vyskytují napříč všemi společenskými vrstvami, byť jinde jsou třeba méně na očích.

Nicméně velká část z nich jsou slušní lidé, kteří touží po tom, začlenit se opět do běžné společnosti. I takoví mohou v jistých fázích zapíjet smutek či mráz, a nepříliš čistě a úhledně oděni žádat o nějaké drobné.

Jaké možnosti tedy mají v Praze lidé bez domova, kteří se chtějí opět postavit na vlastní nohy? Pokračování článku…