Sobota, 24. března 2012 Příroda a životní prostředí, Vzdělávání, Ze života...
Zrak, sluch, čich, hmat a chuť – pět základních smyslů, jež byly lidstvu dány, jsou tou hlavní příčinou, proč je náš život tak nekonečně rozmanitý a vzrušující. Díky nim můžeme tvořit, učit se, milovat a žít.
Zároveň je však třeba mít na paměti, že těchto pět lidských smyslů má poměrně omezené možnosti, a že věci a živé tvory kolem nás, stejně tak i jevy a události, vidíme a vnímáme z velmi omezené perspektivy. Mnoho nám zůstává ukryto.
Naštěstí se při vnímání okolního světa nemusíme spoléhat zdaleka jen na ně. Hlavním správcem našich smyslů je mozek, a ten dokáže vytvořit obrovskou propojenou nadstavbu nad pouhým pasivním přijímáním údajů. A právě v této nadstavbě je ukryta cesta za hranice běžných smyslů.
Poněkud omezující může být také naše vnímání plynoucího času, ale i nad něj jsme schopní se do jisté míry povznést…
Neděle, 22. ledna 2012 Filmy, seriály, pořady, Mám rád
Ivo Caprino, norský režisér a velký umělec, obohatil svět pohádek a loutek jako málokdo. Podařilo se mu zhmotnit a rozpohybovat celou kouzelnou říši dobrodružství a fantazie. Jeho filmy patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti loutkového filmu vzniklo.
Pokud byste snad neměli loutky příliš v oblibě, podívejte se na některou z Caprinových pohádek a okamžitě si je zamilujete.
Caprinova filmová kariéra
Caprinovým hlavním tvůrčím obdobím byla 50. a 60. léta, kdy vytvořil většinu svých krátkometrážních loutkových pohádek. Nutno říci, že jeho filmy jsou na svou dobu technicky neočekávaně vyspělé. Animace je velmi důkladná a při sledování je vidět, že si dával záležet i na těch nejmenších detailech.
Při jednom z prvních natáčení dokonce vymyslel značné zdokonalení řízení pohybů loutek, které mu umožnilo snadno kontrolovat jak velké rázné pohyby, tak i drobné posunky.
Caprinův pohádkový svět se stal opravdovým klenotem norské (ale i celosvětové) kultury. Loutky z jeho pohádek jsou dnes uloženy v Norském muzeu filmu v Oslu.
Neděle, 25. prosince 2011 Reportáže, Světové dění
Velice obdivuji poctivou novinářskou práci. To pátrání, hledání skrytých souvislosí, odhodlání, důvtip, umění komunikace a vycházení s lidmi a zpravidla také risk a poměrně velká míra nebezpečí. Když se k tomu přidá trocha peněz a zkušený filmařský tým, stává se tato práce skutečně nedocenitelnou.
V posledních dnech byla v médiích žhavým tématem Severní Korea a vývoj tamních událostí po úmrtí Kima Čŏng-ila. Shodou okolností zhruba ve stejné době byla zveřejněna poslední část reportáže ze severokorejských pracovních táborů na Sibiři. Jejím cílem bylo poznat, jací Severokorejci doopravdy jsou, jak přemýšlí a v jakých podmínkách žijí. V samotné KLDR to totiž nezjistíte. Jste neustále v doprovodu průvodce, překladatele a dalších a promluvit si s běžným obyvatelstvem je takřka nemožné, ba dokonce zakázané.
Výsledkem této odvážné dobrodružné cesty je skvělý 40min. dokument (či spíše road movie), u nějž se ani chvilku nebudete nudit.
Neděle, 18. prosince 2011 Hudba, Moje tvorba, Ostatní
Baví mě každoroční vymýšlení kytarového doprovodu ke koledám. Pro navození té správné atmosféry se podělím o ukázku z Tiché noci (orig. Stille Nacht, anglicky Silent Night), která je snad jednou z nejznámějších koled na světě a byla přeložena do více než tří set jazyků. Věděli jste, že původní německý text této písně vznikl v Rakousku už v roce 1816?
Napsal ho kaplan a básník jménem Joseph Mohr. O dva roky později, před Vánoci 1818, složil k této básni hudbu varhaník Franz Xaver Gruber, aby mohla poprvé zaznít na Štědrý den v Kostele sv. Mikuláše v Oberndorfu u Salzburgu. Potíže s varhanami tehdy učinily právě klasickou kytaru vůbec prvním doprovodným nástrojem této koledy.
Sobota, 26. listopadu 2011 Bulat Okudžava, Hudba, Jaromír Nohavica
Moje nahrávka
Po čase je tu další nahrávka – tentokrát Tři sestry (Три сестры), nebo chcete-li Úvěr času. Jedná se o jednu z mých oblíbených písní Bulata Okudžavy, kterou napsal již v roce 1959. Přeložil ji Jaromír Nohavica a povedlo se mu to úchvatně. Je to jeden z těch textů, u kterých skryté významy, metafory a ty ohromné meziřádky odhalujete třeba i celý život a vždy vám mohou přinést cosi nového, dříve nepoznaného.
Poznal jsem ji mj. díky koncertu Jaromíra Nohavici v ostravském klubu Parník z roku 2004, při němž hrál převážně Vysockého a právě Okudžavu.
Poslechněte si nahrávku
Zrak, sluch, čich, hmat a chuť – pět základních smyslů, jež byly lidstvu dány, jsou tou hlavní příčinou, proč je náš život tak nekonečně rozmanitý a vzrušující. Díky nim můžeme tvořit, učit se, milovat a žít.
Velice obdivuji poctivou novinářskou práci. To pátrání, hledání skrytých souvislosí, odhodlání, důvtip, umění komunikace a vycházení s lidmi a zpravidla také risk a poměrně velká míra nebezpečí. Když se k tomu přidá trocha peněz a zkušený filmařský tým, stává se tato práce skutečně nedocenitelnou.
Baví mě každoroční vymýšlení kytarového doprovodu ke koledám. Pro navození té správné atmosféry se podělím o ukázku z 
Poslední komentáře